Protože nikdo neví, co to ta duše je, kde sídlí nebo jak se v životě člověka projevuje, je těžké vůbec nějak začít. Napadlo mě, že jediné, co mohu s jistou dávkou určitosti o duši tvrdit je to, že je to moje duše, jiný člověk má jinou, od té mojí oddělenou a jako individuální substanci je třeba ji i chápat. Tento předpoklad je dobře odůvodněn touto úvahou: protože se zdá, že žádné přímé projevy duše v těle nemůžeme pozorovat, je možné, že hlavním, ne-li jediným, úkolem duše je zabezpečit posmrtný život člověka; má-li však duše být posmrtným pokračovatelem lidského individua, musí jí být jasné, koho pokračovatelem to vlastně je; tím mám na mysli psychologický stav, kdy si člověk uvědomuje, že je to on, jak je ve společnosti zařazen a kdy pociťuje svou vlastní kvalitu; duše asi nemůže být posmrtným pokračovatelem tvora, který neví o tom, kdo je a nemá tudíž o sobě žádné ponětí.
Takové uvědomění, které pro jednoduchost vyjádřím jedním slovem – ego, je podle mne základním požadavkem pro existenci duše. Charakteristické pro ego je, že člověk si o sobě myslí to nejlepší, a jenom racionální činností mozku se může dopracovat k jisté korekci tohoto nekritického pocitu. Nejchytřejší lidé, se kterými jsem se v životě setkal, byli i nejskromnější. Neznám však nikoho, kdo by si o sobě myslel, že je to hlupák nebo sobec, surovec, či něco jiného negativního. Jisté je, že i nepravdivé lichotky ze strany bližních mile oblažují člověkovo ego, stejně jako když se mu něco podaří a sklízí zasloužený obdiv. V takovém případě si člověk často dokonce vynucuje pochvalu od bližních: typickým a velmi častým příkladem je to, když si kuchařky vynucují na strávnících pochvalu jejich kulinářského umění. Proto také, na té nejvyšší úrovni, se udělují státní vyznamenání nebo Nobelovy ceny.
Tak jako člověk rád přeceňuje svoje ego, má i tendenci nedocenit je u druhých. Když se totiž vnitřně poměřuje s jinými lidmi, výsledek je o to víc v jeho prospěch, čím lépe ocení sám sebe a čím méně ohodnotí toho druhého. Takto si sám hladí svoje ego, které si tak sám v sobě zvyšuje. Ještě účinnější je pokusit se druhého ponížit a tím i vyzdvihnout sebe. Příkladů je bezpočet od těch mírných manželských hádek, až po téměř kriminální šikanu v armádě nebo na střední škole. Ke snaze o pokoření ega soupeřů dochází asi jen u méně inteligentních (šikana) nebo více mocichtivých subjektů (předvolební boj mezi politickými stranami se u nás už dostal na úroveň odporných pomluv protivníků). Pokud však se nejedná o politický, sportovní (Casius Clay před utkáním s Listonem) nebo hierarchický boj o postavení, pokoření bližního není tak důležité a člověk může ocenit i hodnotu druhých. Jistě je také mnoho lidských činností, které lidé činí pro čistou zábavu, jako třeba když jdou jen tak na procházku do lesa nebo s přáteli na pivo. Kdežto když vědci studují nové léčebné metody na pomoc lidstvu, určitě je to taky většinou baví, ale hlavním důvodem je to, (kromě toho, že za to dostávají mzdu), že jsou v tom dobří a mohou očekávat, že se touto činností proslaví, dosáhnou postupu k vrcholkům svého vědeckého postavení a Nobelovy ceny. Což značí, že je pudí jejich ego, protože právě ego má zájem na vnějším uznání a dává to člověku najevo libým pocitem při každém takovém uznání. Okolnost, že svou činností pomohou např. při léčbě nemocí, nemusí být nijak důležitá, o čemž svědčí, že se stejnou vehemencí se zabývají vývojem nových zbraní. V mnoha lidských situacích se zdánlivě nejedná o nic jiného, nežli o uvědomění si, že člověk udělal něco správného, co třeba zrovna nemusel. Myslím ale, že i v těchto případech, je takové uvědomění doprovázeno příjemným pocitem vlastního ega z dobrého skutku; je to asi tak stejný příjemný pocit, jako když se člověk pyšní novým Mercedesem nebo norkovým kožichem, což navenek signalizuje, jak je úspěšný. Mercedesy a norkové kožichy sice nijak nesouvisí s tím, jak se k sobě lidi chovají, v obou příkladech je však člověk puzen svým egem, aby je oblažil. Proto myslím, že v principu nás nepohání něco ušlechtilejšího, jako boj proti nemocem a utrpení, ale vlastní ego. Pěstování si svého ega a potlačování ega u jiných je podle mě motorem všech lidských soupeření a ctižádostí. A lidé mezi sebou soutěží především proto, aby zaujali co nejlepší postavení ve společnosti a umístili se co nejvýše na společenském žebříčku. To všechno, co jsem dosud popsal, asi nemá s duší mnoho společného, ale je to důležité z hlediska posuzování existence duše u zvířat.
Myslím, že aspoň u těch nejvyspělejších zvířat je to stejné jako u člověka. Nevíme sice co si myslí a co pociťují v oblasti vlastního „já“, ale můžeme pozorovat jejich chování a soudit je podle toho. Určitě vědí, že kolega ve smečce není „já“, vědí kdo je samec a kdo samice, kdo je šéfem smečky a (u samic) kdo je moje odrostlé mládě. O své postavení ve smečce soupeří naprosto stejně, jako soupeří lidé o postavení ve společnosti a není žádný důvod si mys-let, že je k tomu pudí něco jiného než člověka. Aby mohli stoupat po společenském žebříčku, vylepšují svoje ego a tlumí ego soupeřů a stejné to je i ve válkách o území a podobně. Nemůže se prostě stát vůdcem smečky někdo, kdo si o sobě nemyslí, že je nejlepší a naopak ten, kdo si to o sobě myslí, nezůstane v podřízeném postavení. Určitě se vůdcem stane ten s největší vůlí vládnout, ten s nejmocnějším egem vyžadujícím, aby ho ostatní ctili a poslouchali. Při tom je výhodné, když je současně nejsilnější a nejzkušenější, ale to nemusí být pravidlem. Skoro pravidelně má vůdcovo ego pro ostatní velmi nesympatické rysy, jako např. u šéfa 10tičlené paviání tlupy v pražské ZOO: když jim dali do výběhu 10 hlávek salátu, nastalo obrovské rozčilení, ale nikdo se neodvážil salátu byť jen dotknout. Vůdce schválně co nejpomaleji vstal, obešel výběh a potom postupně vyžral ze všech hlávek jejich „srdíčka“. Teprve pak se směli ostatní na salát vrhnout a poprat se o zbylé vnější listy. Všichni se ho báli a on neopomněl využít salátu k upevnění jejich strachu a svého postavení. Také lidské diktátorské režimy se chovají podobně jako pražští paviáni – udržují poddané ve strachu a využívají k upevnění svého postavení dokonce i různých oslav sebe sama, čímž poddané účinně ponižují. Co jiného byly povinné prvomájové průvody, oslavy VŘSR apod. Neboť, jak za války odpověděl italský žurnalista Malaparte na otázku amerických důstojníků, co to je totalita: je to takový režim, ve kterém co není zakázáno, je povinné. A tak bohužel musím konstatovat, že očekávat u lidských i zvířecích vůdců osvícenou a nezištnou službu ostatním je dětinskou utopií.
Nemohu tedy souhlasit s názorem, že prý zvířata ego nemají. Jak jsem napsal v minulém odstavci, zvířata, stejně jako člověk svádí hierarchické boje, boje o území a o samice a ve všech těchto činnostech musí znát svoje „já“ a svoje postavení. Naopak u klubka čerstvě vylíhlých žížal nemůžeme pozorovat žádný boj o hierarchii, protože žížaly si neuvědomují své „já“, tím se u nich nemůže jednat o znalost svého postavení ve světě a nemají tudíž ani žádné ego, které by je ke zlepšení postavení nutilo. Představa žížalího vůdce je směšná. Takže pokud podmínkou existence duše je znalost vlastního já, i vyspělá zvířata mají „právo“ na duši. A žížaly duši nemají, protože by se nedalo poznat, ke komu která duše patří. Závěr, že také zvířata mají duši, je sice v rozporu s křesťanstvím, ale naopak zcela v souladu s judaismem a Tórou. Židé dokonce vědí, kde lidská i zvířecí duše sídlí: v krvi. Z této víry pramení asi i většina ustanovení o košer stravování.