Myslím, spolu s náboženskými mysliteli, že duše je nehmotná. Asi jen tak může přetrvat smrt hmotného těla. Tato její vlastnost, toto přetrvání, je, zdá se mi, jediným projevem a významem duše, které můžeme předpokládat. Až na několik výjimek jsou všechny projevy lidského těla a ducha vysvětleny fyziologicky (těmito výjimkami bude třeba se zabývat obšírněji) a tak to vypadá, že hlavním, ne-li jediným úkolem duše je zabezpečit posmrtný život.
Během života člověka je duše navázána na jeho živé tělo, avšak jakmile člověk zemře, duše tělo opustí a vydá se někam jinam. Vazba duše na hmotné a živé tělo není úplně překvapivá. Jako analogii vztahu duše a těla můžeme použít vztah prostoru a času ke hmotě. Také prostor a čas jsou podle mne nehmotné veličiny, byť jsou na hmotu úzce napojeny – bez hmoty zřejmě není žádný prostor, ve kterém by se poměřovaly velikosti a postavení hmot a není žádný čas, který by poměřoval posloupnost změn hmoty v prostoru. I když jsou prostor a čas s hmotou zcela svázány, samy o sobě jsou nehmotné a ačkoliv jsou nehmotné, figurují skoro ve všech fyzikálních rovnicích a fyzikové s nimi běžně pracují. Možná, že u duše je to podobné s tím rozdílem, že nehmotná duše je napojena na živoucí hmotné tělo a když toto tělo zahyne a život z něho vyprchá, duše jej opouští. Prostor a čas se takto zachovat vůči hmotě nemohou, protože hmota nemůže zaniknout, jenom se může přeměňovat. Myslím, že i celá řada dalších fyzikálních veličin je nehmotných, i když to na první pohled tak nevypadá. Dokonce i tak reálné veličiny, jako jsou gravitační nebo magnetické pole, které jsou schopny na hmotu působit obrovskými silami, nemají v sobě nic hmotného, i když ovšem hmotu nedílně doprovázejí.
Nehmotná duše ve hmotném těle nezabírá žádné místo a může být rozptýlena po všech součástech těla. Pokud tomu tak je, potom se už nezdá náboženský předpoklad starých Židů, že duše je obsažena v krvi, tak bláznivý. Krev je také rozptýlena po celém těle a když opustí tělo a člověk zemře, opustí tělo i duše. Podle mne je třeba dodat, že když člověka postihne částečná ztráta krve, na kterou se neumírá, celá duše v těle zůstává nedotčena a proto, když někdo dostane krevní transfúzi od jiného člověka, nedostává současně s krví i část duše dárce. Naopak, když někdo zemře a neztratí přitom ani kapku krve, duše stejně tělo opouští. Otázka po sídle duše se tak zdá bezpředmětná podobně jako otázka po sídle času uvnitř hmoty. V obou případech se jedná o nezrušitelnou vazbu mezi duší a živoucím tělem, resp. mezi časem a hmotou a nikoliv o jejich umístění.
Jinou možností výkladu o duši by mohl být pohled Milana Kundery popsaný v jeho románu „Nesnesitelná lehkost bytí“. Podle něj jsou projevy duše výplodem šedé hmoty mozku a duše je to, co se uvnitř těla diví, bojí se, miluje apod.: to co zůstane po odečtení těla. Dodávám, že když se člověk bojí, miluje apod., jde opravdu o výsledek činnosti šedé hmoty mozku, elektrických impulzů po nervových spojích či hormonálního ovlivnění jednotlivých partií mozku. Ovšem i tyto výboje a produkce hormonů jsou součástí těla, a kdybychom tělo odečetli, nezbylo by nic. Avšak snad je možné, že uvedené duševní pochody mozku zanechávají nehmotný otisk, který teprve můžeme nazvat duší a který po smrti těla přetrvává do posmrtného života.
Pro vztah duše a těla by docela podnětné asi mohly být případy jednobuněčných dvojčat a taky případy mnohonásobné osobnosti. V těchto případech je fyziologický základ jedinců totožný (totožná DNA a vše ostatní s tím související), kdežto jejich osobnosti jsou různé a proto by různé měly být i jejich duše. Z toho je zřejmé, že duše nesouvisí s materiální podstatou těla, ale výlučně s jeho egem, tak jak se vytvoří v průběhu rozvoje osobnosti během života člověka. To je legrační zejména u mnohonásobné osobnosti, (nejznámější je případ pánů Jekilla a Hydea), kde by to mělo znamenat, že takový člověk, má-li dvě osobnosti, má i dvě duše.