Od kdy a u koho tedy můžeme počítat s duší? Jak jsem už napsal, s jistou určitostí můžeme předpokládat duši tehdy, když duše je schopna rozpoznat k jakému subjektu náleží. To přímo plyne z předpokladu posmrtného přetrvání duše. Protože u tvorů, kteří povědomí o sama sobě nemají, by jejich duše nemohla po jejich smrti poznat, ke komu vlastně patří a jiný důvod existence duše se mi nepodařilo odhalit. A tak můžeme počítat s duší u člověka, ale také u vyšších živočichů, kteří určitě toto povědomí mají. U člověka se nabízí otázka, od jaké chvíle jeho duše existuje a u zvířat také, jaký stupeň jejich vyspělosti máme požadovat. Soudím, že u lidského plodu i u zvířat můžeme předpokládat, že duše u nich vzniká nejdříve tehdy, když si začínají uvědomovat svoje ego. Pokud by byli lidé (popřípadě zvířata) Bohem obdařeni duší od okamžiku početí, nutně by se muselo jednat o duši, která není schopna zajistit posmrtný život jedince, o jakýsi nepopsaný list papíru, lépe řečeno o pouhý vývojový potenciál k budoucímu zrození duše.
Psychologie se domnívá, že člověk po narození nemá žádné povědomí o sobě, protože to se prý vytvoří až po několika letech života. No ale možná to tak úplně není pravda. Myslím, že je možné, že člověk ještě před narozením aspoň v nějaké formě o sobě ví – vždyť dávno před narozením se hýbe, usmívá, dělá mu dobře cucat si palec apod. Při vývoji plodu se člověk vyvíjí podle zásady ontogeneze, což znamená, že zkratkovitě opakuje svůj evoluční vývoj. Tak snad i jeho mozek se vyvíjí obdobně a zhruba odpovídá mozku živočichů, jejichž fází právě prochází. No a je známo, že čerstvě vylíhlá housata kanadské husy Bernešky se přilepí na prvního pohybujícího tvora, kterého pak pokládají za svou matku a všude ho následují. Většinou to je správně, ale např. v zajetí se jim může stát, že „matkou“ se stane člověk, který je ošetřuje. To je důležité proto, že hned po vylíhnutí vědí, že nikdo ze sourozenců není jejich matka a také vědí, že matka je někdo jiný, než ona sama. Tudíž aspoň v nějaké formě o sobě vědí. Člověk tedy možná může mít nějaké základní ego už od doby, kdy jeho embryo dosáhne stupně vývoje husy Bernešky, nebo stupně vývoje savců (cucání palečku). A také zvířata asi od stupně vyspělosti vyšších obratlovců nejspíš mají nějaké ego. Proto tato zvířata a lidský plod na jejich úrovni vývoje asi mohou mít duši, kdežto pod touto úrovní, ani zvířata, ani lidský plod, duši nemají.
Pokud by duše byla nehmotným otiskem duševních pochodů v šedé hmotě mozku, začala by se asi vytvářet spolu s prvními dojmy a pocity uvnitř matčina těla, tedy od jisté vyspělosti mozku, materiálně představované vytvořením raných nervových spojů v šedé hmotě a jejich aktivací. Nejdříve však od prvního uvědomění si sebe sama, byť v nějaké rané a nedokonalé formě. Možná dokonce, že toto první nedokonalé uvědomění si sebe sama je startovacím impulzem pro vznik duše, protože živočichové, kteří duši určitě nemají (žížaly) do této fáze nikdy nedospějí. No, nakonec je to docela podobné, jako v předešlém případě.