Na základě svého dosavadního přemítání o duši navrhuji, aby výskyt duše u člověka se stal základním kritériem pro stanovení, od kdy je člověk člověkem. Pokud člověk v embryonálním stupni vývoje dosud nedosáhl aspoň nějakého svého ega, nemá duši a jeho smrt neznamená nic pro posmrtný život. Pro svět posmrtného života jakoby vůbec nebyl. Proto je asi správné předpokládat, že člověk je člověkem až od chvíle vzniku jeho duše. Z toho důvodu jsem přesvědčen, že umělé přerušení těhotenství v době před vznikem duše není žádná vražda a v důsledku se příliš neliší od úmyslného rozšlápnutí žížaly. Protože samozřejmě potrat i v této rané fázi zmaří budoucí lidský život a také jemu přináležející duši, může být postaven nanejvýš na roveň antikoncepčním pilulkám, nebo dokonce naroveň pohlavní zdrženlivosti, kteréžto techniky rovněž zabraňují zrození nového člověka. Naopak ovšem, v pozdější fázi těhotenství, když už duše vznikla, takový potrat asi vraždou je.
Ve vztahu lidí ke zvířatům je situace jiná. Zabíjení zvířat pro potravu i pro zábavu, ať mají duší nebo ne, žádná vražda není. Zabíjení zvířat pro potravu je u křesťanů i v judaismu výslovně povoleno Bohem. I když se Židé domnívají, že zvířata mají duši, snaží se pouze zabíjet je podle určitých pravidel, aby co nejméně trpěla, a rozhodně toto zabíjení nepovažují za vraždění. Naopak hinduisté asi z tohoto důvodu vůbec nejedí maso a někteří dokonce před sebou zametají cestu, aby nerozšlápli mravence (asi zbytečně, protože mravenci duši nemají). Na první pohled je vidět, že zvířata s duší jsou v nespravedlivé nevýhodě a protože se mi nezdá vyvyšovat duši člověka nad duši zvířat, příčí se mi připisovat toto uspořádání Bohu. Spíše jde o názor lidstva, které tak ospravedlňuje samo sebe. Jedině když vyjdeme z přesvědčení křesťanů, že zvířata duši nemají, protože duší Bůh obdařil pouze člověka, můžeme ospravedlnit chování lidí vůči zvířatům. To ale musíme současně popřít víru Židů a Hindů.
V tuto chvíli se odvážím dalšího závěru. Z desatera je známo přikázání – nezabiješ. Řídí se jím, nejméně od té doby, všechny lidské civilizace a neznamená nic jiného, že vražda je trestným činem. Za vraždu se přitom považuje pouze úmyslné zabití člověka člověkem a to ještě ne vždycky. Ve válce je takové zabití často pokládáno za hrdinský čin. Rovněž šelmy pravidelně zabíjejí svou kořist a někdy se zabíjejí i mezi sebou a dokonce někdy zabijí i nějakého člověka; tato zabíjení také nepokládáme za vraždění, i když v případě zabití člověka zvířetem se chováme, jako by to vražda byla: ihned organizujeme trestné výpravy s cílem popravit provinivšího se jedince. Když tedy Bůh nic nenamítá proti zabíjení zvířat, ačkoliv podle Židů mají duši jako my a některá ze zvířat (šelmy) Bůh dokonce učinil na zabíjení životně závislými, vypadá to, že s přikázáním - nezabiješ - nemá Bůh mnoho společného a spíše se jedná o výsledek společenského vývoje a právního povědomí lidstva samotného. To významně zpochybňuje božský původ tohoto přikázání a celkem přesvědčivě poukazuje na to, že Tóru a Bibli sepsali lidé. Tyto svaté knihy nejsou tedy doslovným textem božím a není opodstatněné dodržovat je slovo od slova, jak se o to snaží některá křesťanská či židovská náboženská uskupení.
Když už jsem se zde zmínil o tom, že svaté knihy určitě nesepsal Bůh a dokonce ani k jejich sepsání nedal popud, nemohu si odpustit rozbor ještě jednoho ustanovení desatera:
Nepožádáš manželky bližního svého, aniž požádáš domu bližního svého, pole jeho, neb služebníka jeho, aneb děvky jeho, vola jeho, neb osla jeho, aneb čehokoli z těch věcí, kteréž jsou bližního tvého.
Toto je text přikázání podle páté knihy Mojžíšovy, kapitola 5., bod 21 uvedený v první české bibli zvané Bible Kralická z r.1613, opakované vydání z r.1915. Na jiném místě této bible ve druhé knize Mojžíšově v kapitole20, bod 17 je však toto přikázání uvedeno poněkud odlišně:
Nepožádáš domu bližního svého, aniž požádáš manželky bližního svého, ani služebníka jeho, ani děvky jeho, ani vola jeho, ani osla jeho, ani cožkoli jest bližního tvého.
V první řadě je podezřelé, že oba texty se liší – kdyby pocházely od Boha, myslím, že by měly být totožné. Mimo to si myslím, že se liší i významem. Zatímco v prvním případě tomu rozumím tak, že když požádáš bližního svého o jeho dům, nebo pole, nebo služebníka, nebo děvku, vola, osla, nebo cokoliv jiného z jeho majetku, můžeš požádat i o jeho manželku. O manželku však nesmíš požádat samostatně, v tomto ohledu má manželka odlišné postavení od ostatního majetku tvého bližního. Připadá mi úplně samozřejmé, že manželku, stejně jako ostatní složky majetku, požaduješ po svém bližním, nikoliv po ní samotné,protože ta neměla v biblických dobách žádné právo rozhodovat o manželově majetku a dokonce ani o sobě. Ve druhém případě tomu rozumím tak, že teprve když požaduješ jeho veškerý majetek (manželku, služebníka, děvku, vola, osla nebo cokoliv jiného, co mu patří) a stále to nestačí, můžeš požadovat i jeho dům. Také dům bližního má odlišné postavení v porovnání s ostatním majetkem. Mezi prvním a druhým textem je podle mého názoru rozpor v tom, že podle prvního můžeš požádat i jen o jednu věc z majetku bližního, včetně domu, plus o manželku, zatímco podle druhého dřív než smíš požádat o dům, musíš vyčerpat veškerý ostatní majetek bližního, včetně manželky. Není však možné, aby oba texty byly významově stejné (jak se domnívají někteří mí recenzenti) v tom smyslu, že nic z toho, co je v nich uvedeno, nesmíš po svém bližním požadovat. To by pak nebylo možno po bližním požadovat ani řekněme 2 ovce: "Dej mi 2 ovce a jsme vyrovnáni!" Myslím, že jsem správně odhalil význam tohoto ustanovení desatera jako právního textu, kterým se řídil způsob řešení civilních majetkových sporů mezi bližními. Takový výklad je současně v souladu se společenskými poměry panujícími ve starých pasteveckých nomádských kmenech v době vzniku desatera. Žena byla tehdy pokládána za významnou část majetku muže a do majetkového vyrovnání mezi muži pomocí koz a ovcí, mohlo být zahrnuto i majetkové vyrovnání pomocí předání manželky. Myslím, že mimo majetkové vyrovnání nebylo požádání bližního o manželku přípustné a požádat přímo manželku bylo pokládáno, pokud by takové žádosti vyhověla, za nevěru. Zrovna tak, jako sebrat bližnímu 2 ovce bylo pokládáno za krádež. Takové případy byly řešeny jinými ustanoveními desatera: nesesmilníš, nepokradeš. Myslím, že ani nejzarytější dnešní zastánci doslovného znění bible (např. Svědci Jehovovi) si vzájemně neposkytují své manželky, aby splatili nějaké své dluhy. Poctivě přiznávám, že právě tento odstavec vzbudil u některých recenzentů jistý nesouhlas, když namítali, že sloveso "požádat" musí být chápáno nikoliv jako nějaký věcný požadavek, ale za něco jako "dychtit, bažit". Takový výklad by jistě byl, za poněkud vysokou cenu (?žádat = dychtit, bažit?), také možný. Abych podpořil nějakou uznávanou autoritou svůj názor, že bibli nesepsal, ani nerecenzoval Bůh, uvedu jeden poněkud neuctivý výrok. Když si Nietzsche přečetl mizernou řečtinou sepsanou verzi Nového zákona, prý prohlásil, že "Bůh neumí dobře řecky".
Ve světle pokroku poznání v přírodních vědách za posledních 150 let, zejména ve světle Darwinovy evoluční teorie, pochopení mechanizmu mutačních změn a v poslední době postupného odhalování uspořádání DNA a funkce kmenových buněk vedoucí ke schopnosti nepohlavního množení vyspělých živočichů (klonování) a tvorby živých umělých orgánů, pokládám ulpívání církve na slovu božím (sepsaným ovšem člověkem) v lepším případě za zkostnatělý dogmatizmus. V tom horším za cynické pokrytectví, ať už jsou důvody jakékoliv. Namísto toho by se církevní učenci měli zabývat uváděním svatých textů do souladu s vědeckým pokrokem a průmětem současných znalostí do náboženských názorů. Za velmi užitečné bych pokládal např. nějaké přesnější určení okamžiku vzniku duše člověka v prenatálním stavu a také ovšem vyvození příslušných konsekvencí církevními orgány. Užitečné by také bylo zjistit od jaké doby, na jakém evolučním stupni jeho vývoje, člověka Bůh duší obdařil. To mohlo nastat až od určité vyspělosti člověka a hned se vynořuje otázka, zda to Bůh zařídil v rámci evoluce nebo duši vdechl člověku na základě okamžitého popudu. V tom prvním případě je logické, že k duši se mohou dohrabat i jiní dostatečně vyspělí tvorové, v tom druhém by si Bůh mohl libovolně vybrat, komu duši dá a komu ji odepře. Když si vyvolil opravdu jenom jeden jediný druh, např. Homo Erectus, stal se asi tento okamžik v historii našeho druhu tak významný, že těsně před ním byl člověk pouhé (byť vyspělé) zvíře bez duše a ihned potom Homo Sapiens s duší. Takovémuto výkladu docela odpovídají problémy antropologů s nalezením „chybějícího článku“.