Již mnohokrát v historii se někteří lidé dostali na samý práh smrti, avšak nezemřeli, vrátili se zpět do života a mohli tak o tomto svém zážitku podat svědectví. Podstatné je, že jejich, na sobě nezávislá svědectví, jsou si nápadně podobná, a tak je velmi nepravděpodobné, že by si vymýšleli.
Když člověk zemře a jeho duše opustí tělo, vznáší se nějaký čas nad chladnoucím tělem a může pozorovat nářek příbuzných nebo oživovací pokusy nemocničního personálu. Později duše opustí místo smrti a počne stoupat vzhůru jakýmsi trychtýřovitým tunelem vstříc oslnivému světlu zářícímu na konci tohoto tunelu. Protože v lidnatých metropolích nebo při hromadných neštěstích umírá přibližně ve stejnou dobu více lidí najednou, stoupá tunelem současně více duší, které se navzájem „vidí“. Tak je to aspoň namalováno na jednom několik set let starém plátně (jméno malíře jsem zapomněl), které si každý může prohlédnout v městské galerii v italských Benátkách. Když duše dospěje až k onomu světlu, ukáže se, že toto světlo je jakási vyšší, nesmírně laskavá bytost. V její přítomnosti pak se naší duši promítne celý průběh života se všemi jeho zákruty, okamžiky morálního selhání, za jaké je třeba se hanbit i okamžiky veskrze kladnými, na které je možno být hrdý. Takový průmět celého mnohaletého života do kratičké doby několika minut je takřka neuvěřitelnou součástí takových svědectví a svědčí podle mě o schopnostech mozku, o kterých nemáme ani ponětí. Pro onu bytost je charakteristické, že z ní kromě světla vyzařuje také odpuštění všeho zlého, co člověk v životě natropil. Některá svědectví uvádějí, že poblíž jsou shromážděny také duše dříve zemřelých blízkých, které tam na naši duši čekají. Ačkoliv duším se již nechce vracet zpět do pozemského života, v našich případech se přesto, na pokyn oné bytosti nebo uvědoměním si nějaké nesplněné pozemské povinnosti, duše zpět vrátily a jejich lidé podali toto nebo velmi podobné svědectví. Mimo to tento zážitek často velmi ovlivnil příští pozemský život takových lidí: z ateistů se stali věřící, z vlažných věřících hluboce věřící.
Tato svědectví nás uvádějí na počáteční okraj posmrtného života; o tom, co je za tímto okrajem, už žádnou povědomost nemáme. Ale přesvědčují nás, že na onom světě na nás čeká nějaký vyslanec boží a někdy duše našich dříve zesnulých blízkých. Bohužel to tak jednoznačně nevidím. V minulém odstavci totiž postačí, spolu s drobnými stylistickými úpravami, zaměnit slovo „duše“ za slova „předsmrtné halucinace vyhasínajícího mozku“ a naše přesvědčení o posmrtném životě je rázem nabouráno. Ono odpouštějící světlo může být poslední záchvěv našeho ega, které, jak jsem již uvedl dříve, velmi rádo omlouvá naše nedostatky. Takový pohled by asi lépe vysvětloval všeobjímající odpuštění pro masové nebo sériové vrahy, protože by znamenal, že odpouštějí sami sobě.
Tak a máme tady další poznatek: nevím, jestli máme k dispozici nějaké svědectví vraha, kterému bylo na pomezí života a smrti oním světlem také odpuštěno; jestliže takové svědectví nemáme, měli bychom jej získat, abychom se dozvěděli, zda je odpouštěno také vrahům; pokud ano a popisované jevy nejsou pouhou halucinací umírajícího mozku, jsou náboženské představy o soudu božím, pekle a očistci skoro jistě mylné. Nejsem sice žádným přívržencem pekla a očistce, přiznávám ale, že posmrtné postavení duší Stalina, Hitlera nebo Pol Pota naroveň duše matky Terezy se mi rozhodně nezamlouvá. Když však tyto jevy jsou pouhou předsmrtnou halucinací, pak svědectví o odpuštění neznamená vůbec nic, protože je docela přirozené, že ani vrazi se, v horším případě, necítí být vinni, v lepším případě, jsou ochotni si odpustit. Kdyby se naopak podařilo získat svědectví vraha, který by se ze smrti vrátil zpět a osvědčil by, že mu nebylo tak docela odpuštěno, znamenalo by to mnohem pravděpodobněji, že se nejedná o halucinaci, nýbrž o skutečný vstup duše do posmrtného života a také by to potvrzovalo alespoň nějakou formu existence pekla nebo očistce.
Přesto prokázat či vyvrátit existenci posmrtného života nebude vůbec snadné a možná se to nikdy nepodaří. Přitom takové potvrzení je zcela klíčové pro existenci duše a také pro potvrzení existence Boha podle náboženských představ. Pokud posmrtný život opravdu existuje, odehrává se na „onom světě“, o kterém také nevíme skoro nic. Rozumně však předpokládáme, že je to nehmotný svět, který nemůžeme našimi hmotnými smysly a přístroji zaznamenat. Tento svět se asi rozprostírá ve vesmíru a vyplňuje jej podobně jako hmota. Protože hmota tvoří kostru prostoru, může tento nehmotný svět sdílet s hmotou stejný prostor a také jej využívat. To samé asi platí i pro onen svět a čas.
Součástí onoho světa jsou duše zemřelých lidí. Duše jsou nehmotné, takže zde nezabírají žádné místo a jsou to asi jakési posmrtné paměťové záznamy o dřívějším životě již zemřelých lidí. Je možné, že tyto duše jsou nadány schopností se vzájemně poznávat, kamarádit se nebo nenávidět. Jejich počet, vzhledem k jejich nenáročnosti na prostor, může být zcela neomezený a tak z tohoto hlediska nelze rozhodnout, zda jejich počet se neustále zvyšuje tak jak umírají další a další lidé, nebo se po čase vracejí na zem do těl nových lidí popřípadě zvířat (reinkarnace u hinduistů). Ale pokud připustíme reinkarnaci, znamená to, že duše nesou do posmrtného života pozemské poselství mnoha tvorů, v jejichž tělech postupně přebývaly. Tak by jedna jediná duše mohla v jednom pozemském životě sídlit v těle masového vraha a v jiném v těle matky Terezy. Koho by potom na onom světě reprezentovala a jaké postavení by tam zaujímala? Z tohoto důvodu se domnívám, že reinkarnace asi není moc pravděpodobná. Pokud jde o duše zvířat, neumím rozhodnout, jak to s nimi je nebo není. Začínám se však přiklánět ke křesťanskému názoru, že bůh zvířatům duši nepřidělil. Takový názor sice není ke zvířatům spravedlivý a z toho důvodu nejsem nijak nadšen, že jsem k němu dospěl. Velmi mi však zjednodušuje další úvahy, nehledě na to, že když spočteme počet lidí za celou historii lidstva, tvoří jenom zlomeček počtu jedinců stád býložravců, nemluvě o hlodavcích. To znamená, že i množství lidských duší v porovnání se množstvím duší zvířat by bylo zanedbatelné. Onen svět by potom byl světem potkanů.
Co však naše duše mohou na onom světě podnikat? Možná mohou vést společenský život s jinými dušemi nebo se zabývat nehmotnými myšlenkovými konstrukcemi a vzdělávat se. Patrně se mohou přemisťovat zcela bez námahy hmotným prostorem a tak bych se nedivil, že je jim jasné řešení většiny problémů astrofyziky i jiných věd, se kterými pozemští vědci pracně zápolí. Vědí také, zda jsou duše lidí jediné ve vesmíru, nebo jej sdílejí s dušemi jiných inteligentních bytostí z různých jeho koutů. Sledovat, nebo se dokonce účastnit debaty duší Ptolemaia, Newtona a Einsteina by mi určitě působilo potěšení a dokonce si dovedu představit, že jejich debata by mohla zajímat i samotného Boha. Duše asi mohou nahlížet do našeho světa a pozorovat naše pachtění, jinak však do běhu hmotného světa zasahovat nemohou – jsou nehmotné.
Jestliže opravdu nehmotný onen svět sdílí se světem hmotným stejný prostor, je to svět dosti ponurý, nehostinný a velkou většinou prázdný. Kromě nepatrných výjimek (naše Země) je to svět bez zvířat, bez rostlin a i když se nějaká duše vydá na výlet na naši Zemi, necítí žádné teplo hřejícího sluníčka, nemůže si zaplavat v chladivém příboji, přičichnout k nějaké květině. Duším se na onom světě může líbit snad jedině tak, že samy v sobě si z pozemského života přinášejí vzpomínky na tyto příjemné zážitky, na zvířata a rostliny, se kterými se za života setkávaly. Touto formou snad na onom světě mohou figurovat i zvířata, rostliny a všechny ostatní pozemské reálie.
Duše také netrpí žádnou fyzickou bolestí a tak definitivně berou za své hrůzostrašné představy o smažení nehodných duší ve výhni pekelné. Naopak duše možná mohou prožívat nějaké nehmotné pocity libé či nelibé a být tak odměňovány nebo trestány za své pozemské či posmrtné prohřešky.
Duše se na onom světě asi rozmnožovat nemohou. Jak jsem již ukázal, ke vzniku nové duše je pravděpodobně zapotřebí zrození nového živého a hmotného člověka. Možná, že množení duší je hlavní důvod toho, proč Bůh dal člověku duši a možná také, že to je hlavní důvod naší existence. V tom případě by vznik vesmíru, sluneční soustavy s matičkou Zemí, vznik života na Zemi a jeho evoluce do dnešní podoby, odpovídal božímu záměru umožnit lidem rodit se, žít a umírat a tak zaplňovat onen svět dušemi. Myslím, že v tom případě bychom se nemuseli příliš obávat nějaké kosmické katastrofy v důsledku srážky Země s nějakou planetkou, protože pak by lidstvo vyhynulo a příliv duší do onoho světa by se zastavil. Což asi bůh neplánuje, ledaže by se mu naskytli jinde ve vesmíru duše vhodnější, nebo by už další duše nepotřeboval.