Jestliže by duše byla nehmotným svědectvím o životě člověka a za tohoto života by nemohla do jeho běhu zasahovat, příčila by se její zodpovědnost za pozemské skutky člověka právnímu povědomí lidstva. Jak by mohla na onom světě nést odpovědnost za něco, co nemohla ovlivnit? Tak možná platí, že již během života člověka nějaká aktivní vazba mezi hřešícím tělem a duší existuje; pak by její odpovědnost splácená na onom světě byla namístě. Pokusím se tedy rozebrat tento problém s nadějí, že se doberu k nějakému výsledku.
Především bude asi potřeba zaujmout stanovisko ke vzájemnému ovlivňování nehmotné duše a hmotného těla, k němuž duše náleží. Dříve jsem už usoudil, že pokud tělo něco podniká na tomto světě, zapisuje se tato jeho činnost do duše, která tento zápis po smrti přenese na onen svět. Otázka ale je, zda i na tomto světě se duše podílí na životě člověka, a když ano, tak jak. Jaký člověk je, to se mění a vyvíjí po celý jeho život a tento vývoj je zřetelně ovlivněn dvěma faktory: jednak dědičnými vlastnostmi zapsanými v jeho DNA od samého početí, jednak využitím jeho potenciálních možností vlivem prostředí, do kterého se narodil, vlivem životního stylu, výchovy, výuky a tréninku v době od narození do smrti. Takže potenciál toho, jaký člověk bude, je znám od samého počátku a není možné do něj později zasahovat, kdežto využití nebo promrhání tohoto potenciálu závisí na vlastním životě člověka po narození. Pokud tedy duše ovlivňuje nějak člověka, tedy jedině ovlivňuje to druhé, tedy využití jeho potenciálních možností.
Již papež Řehoř v 7. století vytyčil sedm smrtelných hříchů, které, později ve 12. století, popsal Dante Alighieri ve své „Božské komedii“. Jeden ze sedmi těchto hříchů, které podle Danta musí duše po smrti odčinit v očistci, je lakomství. Podle mne je jisté, že tato vlastnost (ostatně podobně jako ostatních šest hříšných vlastností uváděných v „Božské komedii“) je nám všem vrozena. Neslyšel jsem nikdy o nějakém malém dítěti, které by se rádo dělilo o svoje hračky a pamlsky s kamarády nebo sourozenci. Všichni máme lakomství vrozené, a protože se týká nás všech, značí to, že je v naší DNA zakotveno již velmi, velmi dlouho a že se ve vývoji druhu docela osvědčilo. Současně ale mnoho lidí cítí (poprvé to možná formuloval papež Řehoř), že to je vlastnost dosti negativní a čím jsou vyzrálejší, tím více se snaží tuto vlastnost potlačovat nebo alespoň nevystavovat na odiv. K tomu nás ovšem vede naše výchova a společenské klima a stejně jako u jiných vrozených špatných lidských vlastností myslím, že výchova a společenský tlak postačují k vysvětlení tohoto našeho chování. Co když ale se na tomto procesu zušlechtění lidských vrozených vlastností nějak podílí i duše? To opravdu nemohu potvrdit ani vyvrátit a nenapadá mě nic, co by mohlo. Snad jedině kdyby platil tzv. Kantův mravní imperativ, podle kterého se člověk rodí s bazální povědomostí o tom, co je dobré a správné a co je zlé a špatné (a proto ho nemusí tomuto povědomí nikdo učit), mohl by tento vrozený imperativ být nadějným kandidátem vlivu duše na život člověka. Ale i pak je zrovna tak dobře možné, že by mohlo jít o vrozenou genetickou informaci potvrzenou přírodním výběrem, což je ovšem docela v rozporu s mým dřívějším (snadno pozorovatelným) zjištěním, že se rodíme jako lakomci.
Jen na okraj: podle mého soudu všech sedm Řehořových smrtelných hříchů – pýcha, závist, hněv, lenost, lakota, nestřídmost a smilstvo - jsou nám všem, ve větší nebo menší míře, dány našimi geny; tak např. pýcha souvisí s uplatněním našeho ega směrem do našeho nitra, závist také, ale směrem ven k tomu, kterému závidíme, nestřídmost a smilstvo jsou přímo vyvolávány fysiologickými nároky našeho těla na ukojení hladu, žízně a sexuality. Je ovšem zcela správné, že výchova všechny tyto vlastnosti potlačuje a snaží se rozvíjet vlastnosti úplně opačné – skromnost, trpělivost, pracovitost, cudnost a střídmost, neboť pokud členové lidské společnosti vykazují tyto vlastnosti, společnost funguje daleko lépe. A tak to asi byl vývoj lidské společnosti, který si vynutil výchovu v tomto směru a přispěl k upevnění etického názoru, že je dobro nadřazeno nad zlem a dokonce, že i nakonec zvítězí. Protože dobro je tvůrcem pokroku ve všech ohledech, kdežto zlo nevytváří žádné hodnoty a je schopno pouze na dobru parazitovat a společnost tak poškozovat. Proto takové uspořádání, kde dominuje zlo, nemůže dlouhodobě uspět v souboji s uspořádáním s převahou dobra. To jsem nevymyslel já, je to jeden z nápadů mého, dnes již zemřelého, strýce Jaroslava Pavláska.
Skoro všichni asi v zapeklitých i zcela běžných životních situacích se v našem nitru obracíme s prosbou o pomoc na nějakou vyšší bytost. Věřící se modlí k Bohu, ale i nevěřící v duchu často žádají někoho o takovou pomoc. Pamatuji si, že v době, kdy jsme na střední škole probírali starořeckou mytologii, jsem si zvykl prosit Dia, abychom nepsali diktát nebo abych nebyl zkoušen, pokud jsem nebyl připraven. A kupodivu to docela často fungovalo, až jsem skoro začal věřit v řecká božstva. Tento zvyk se ve mně udržel až do mého stáří i když v trochu pozměněné podobě. Dnes prosím, aby mi polevila bolest v zádech nebo aby se manželka konečně vrátila z oslavy narozenin kolegyně, a já jsem mohl usnout. A nežádám to po Diovi ale po jakémsi ochránci, kterého jsem si zvykl nazývat Otík (tak jsme se se ženou v mládí láskyplně titulovali). Dodnes mám subjektivní pocit, že takové prosby se dost často vyplňují a je celkem jedno, jak se ten, na koho se obracím, nazývá. A potvrzují to i jiní lidé, se kterými jsem o tom mluvil. Píšu o tom na tomto místě proto, že i když to vypadá, že se obracím k Bohu, možná se obracím sám k sobě, do svého nitra a snad by to mohla být moje duše, která nějakým způsobem napomáhá splnění takových proseb. Za hotovou věc se považuje, že uplatnění vůle žít u případů těžkých úrazů a nemocí, rozhodujícím způsobem zlepšuje vyhlídky na přežití. Kdo takovou vůli nemá, zemře prý daleko snadněji. Také uzdravení i z těžko léčitelných chorob je prý podporováno psychickým úsilím člověka a jeho touhou uzdravit se. No já myslím, že možná je to pravda, ale jenom do určité míry. Při dostatečně fatálním úrazu nebo průběhu nemoci žádná vůle přežít nepomůže. Přesto i tato vůle přežít nebo uzdravit se by mohla být projevem duše. Já sám jsem však ve svém životě několikrát překonal těžké a dlouhodobé dekubity, a i když jsem se snažil všemi prostředky, včetně těch psychických, sám jsem se nikdy nevyléčil a vždy nakonec musel zasáhnout chirurg. Také pocit, že moje prosby k Otíkovi možná mají jakýsi význam, může být falešný a tak, bohužel, zatím pro mne stále platí závěr, že duše se uplatní nejspíš až v posmrtném životě.
Do této kapitoly dále asi patří i některé paranormální lidské schopnosti např. jasnovidectví. Víra v tuto schopnost je docela rozšířená, hlavně mezi jasnovidci samotnými. I když je mezi nimi jistě plno podvodníků, mnozí z jasnovidců však ve své schopnosti asi upřímně věří. Já sám jsem již před lety usoudil, že i ti nejupřímnější jasnovidci žádnou jasnovidností neoplývají a přesvědčilo mě o tom období krátce po revoluci v r. 1989, kdy se u nás zhroutil komunistický totalitní režim. V té době se policie (dokonce za podpory tehdejšího ministra vnitra) snažila s pomocí jasnovidců vyřešit několik nejsledovanějších kriminálních případů. Jeden byl případ zmizelého malého chlapce někde v západních Čechách, jiný zase výbuch amatérské trubkové bomby v Praze na Staroměstském Náměstí. V případě zmizení chlapce stopy určené jasnovidci vedli do dánské Kodaně. Nakonec byl nalezen několik kilometrů od místa zmizení utopený v místní rozvodněné řece. V případě výbuchu dokonce v televizních zprávách ukazovali obrázek nějaké vily namalovaný jasnovidcem, která měla mít se zločinem úzkou vazbu. Dodnes se ani vila ani pachatel nenalezli a případ musel být odložen. Stejně dopadli i jiné kriminální případy, do jejichž řešení byli jasnovidci zapojeni. Proto dál nehodlám pátrat, zda jasnovidectví by mohlo souviset s duší, neboť myslím, že žádné jasnovidectví neexistuje.
Také o proutkařství, rovněž široce akceptované paranormální schopnosti, stojí za to ztratit pár slov. I proutkaři většinou vědomě nepodvádí a jsou o sobě přesvědčeni, že díky vyšší citlivosti jejich těla na skryté podzemní geofyzikální anomálie jsou schopni odhalit tu vodní podzemní pramen, tu zasypanou starou štolu apod. Při hledání vodních zdrojů jsou navíc docela často i úspěšní, ale to se není čemu divit, když si uvědomíme, že v Čechách je podzemní voda v nějaké dostupné hloubce skoro všude. Za svého profesionálního života jsem se přes 30 let věnoval projektování staveb na železnici. Ještě za hlubokého komunismu soudruzi potřebovali rozšiřovat v severních Čechách povrchovou těžbu hnědého uhlí a tak se rušily železniční tratě, které v těžbě překážely. Místo nich jsme projektovali nové tratě, ty však často křižovaly poddolované území, protože v severních Čechách se uhlí těží od nepaměti. Průzkumné vrty odhalily na jednom místě nějakou zpola zasypanou dutinu, o které jsme si mysleli, že by to mohla být součást starého důlního díla, o jehož poloze a rozsahu jsme nevěděli zhola nic. Někoho napadlo přizvat proutkaře, kteří by předběžně stanovili jeho umístění, a další průzkumné vrty by už jenom toto umístění ověřily. Tak by se mohlo hodně ušetřit. Nedopadlo to vůbec dobře. Proutkaři sice nakreslili plánky několika podzemních štol vedených v pravoúhlé síti, vrty však ukázaly, že se úplně mýlili a že všechno je úplně jinak. A tak od té doby na proutkaře už nevěřím a stejně jako u jasnovidců, nehodlám už dál pátrat, jestli schopnosti proutkařů mohou souviset s jejich dušemi.
Ještě si vzpomínám, že dva slavní hledači pokladů, pánové Mužík a Genstner, už od revoluce v r.1989 usilovně hledají tzv. štěchovický poklad. Využívají k tomu všech dostupných metod, včetně proutkařů a každý z nich už několikrát veřejně oznámil, že už ví, kde poklad je; ve skutečnosti však nenašli nic.