Dále bych chtěl prozkoumat eventuální vztahy mezi dušemi různých lidí. Říká se, že lidé velmi blízcí jsou navzájem nějak spojeni a když jednomu hrozí nějaké nebezpečí, ten druhý to vycítí. Tak prý když syna zasype lavina, jeho matka se o tom dozví z nějakého signálu, který syn v ohrožení života vysílá. Při tom nezáleží na vzdálenosti, která je v okamžiku neštěstí rozděluje. Dosud nikdo nezjistil, jaký signál to je a tak možná i tento jev, který je mimochodem asi totožný s telepatií, by také mohl být dílem duší, tentokrát jedné vysílající a jedné přijímající. Bohužel (nebo vlastně naštěstí) sám neznám nikoho, komu by se něco podobného přihodilo. Moje osobní zkušenost je v této oblasti úplně opačná: vždy, když se někdo blízký výrazně opozdil s návratem nebo dokonce návrat úplně odložil, honily se mi hlavou ty nejčernější myšlenky a obavy – ale nikdy se nic špatného nestalo. Tyto obavy mě trápily přesto, že ten o koho jsem se bál, určitě žádné varovné signály nevysílal, neboť z jeho hlediska se nic špatného nedělo. A naopak vždy, když někdo blízký přišel mimo můj dosah k nějakému úrazu, velmi mě to překvapilo a nikdy tomu nepředcházely žádné obavy.
S telepatií je to podobné. Jako mimosmyslový jev je všeobecně přijímána jako možná. Je ale jisté, že poštu, telefon a jiné technické komunikační prostředky nahradit nemůže. Pokud vůbec existuje, není na ní žádné spolehnutí. Ale jeden příklad, který odmítám uznat za náhodu, se přece jen v mém životě odehrál. Před mnoha lety jsem byl na chalupě v Jizerských Horách. V nedaleké jiné chalupě byla na prázdninách spřátelená rodina, jejíž otec byl jako řidič zaměstnán na kanadské ambasádě. Sebou měli asi dvouletého kanadského chlapečka, jehož maminka se musela v Německu podrobit nějaké operaci a oni se o něj přes léto starali. Kluk se jmenoval Patrik a samozřejmě neuměl vůbec česky. Jednou, když byli všichni u nás na návštěvě, Patrik někde ulovil docela velkou můru a hrdě nám ji, se slovy E E E, všem ukazoval. Lujzek, tak jsme říkali Patrikovu dočasnému pečovateli, řekl česky: „Patriku, to je ale krásná můra. Prosím tě vezmi ji a vyhoď z okna“. Patrik se nijak moc nerozmýšlel a Lujzka poslechl. Očividně věděl, co se po něm chce. Myslím, že v útlém věku děti jsou nadány telepatickou schopností poznat, o čem dospělí mluví a proto asi se také tak snadno naučí mluvit. A později se tato schopnost vytrácí a učení se dalším jazykům se stává mnohem obtížnějším. Uvedený příklad sice více méně potvrzuje možnost telepatie a tak možná telepatii také můžeme přisoudit činnosti duše. Ale zrovna tak ji můžeme přisoudit vysílacím a přijímacím schopnostem mozku. V naprosto současné době např. na kalifornské univerzitě v Berkeley provádějí pokusy s rozpoznáváním „myšlenek“ pomocí magnetické rezonance. Nejprve kalibrují počítačový software na každou pokusnou osobu a 100 různých fotografií, které jí při kalibraci předkládají. Pak se tato osoba dívá, s hlavou zastrčenou do tubusu magneto-rezonančního přístroje, na náhodné fotografie z oné stovky a počítač, podle odezvy patřičných oblastí mozku, pozná, na co se kouká. Se spolehlivostí asi 70 až 90%, přičemž náhodná úspěšnost je ze 100 fotek samozřejmě 1%. V tomto případě ani není zapotřebí, aby mozek cokoliv vysílal, v Berkeley jenom využili schopnost magnetické rezonance vidět, co se uvnitř mozku odehrává.
Léčitelství, jako další z celkem často přijímaných paranormálních schopností, jsem naopak ochoten do jisté míry akceptovat. Nejprve uvedu proč. Za svého života jsem totiž byl několikrát svědkem úspěšných zákroků léčitele. Poprvé to bylo, když manželku postihl těžký ischias, dva týdny brala léky proti bolesti, a přesto si skoro nemohla dojít ani na záchod. A vůbec se jí to nelepšilo. Povolaný amatérský léčitel (mimochodem odmítl za svůj zákrok jakoukoliv odměnu) ji položil na břicho na postel a rukama jí přejížděl asi 10cm nad zády. Později našel ložisko zánětu v páteři a pak „svítil“ na ložisko svýma rukama. Slovo „svítil“ je docela na místě, protože naše dcerka, tehdy asi 10ti letá viděla, jak mu z prstů prýští slabá záře. Občas jí cosi odhrnul ze zad na zem a pak si ihned otřepal ruce, aby mu na nich to něco neulpělo (dcerka říkala, že odhrnoval jakousi sotva viditelnou šedou mlhu). Po 20ti minutách byl hotov a vybídl pacientku, aby se postavila. Ta opáčila, že z polohy vleže to nebude až tak jednoduché, ale pak k velkému údivu sebe sama i nás ostatních skoro bez problémů vstala a chodila. Co víc, do večera byla úplně v pořádku.
Jindy zase podobná věc postihla mne a ložisko jsem cítil těsně pod lopatkami několik centimetrů vpravo od páteře. Taky to trvalo dost dlouho – myslím, že několik týdnů – a nejhorší bylo, že mi pomalu ochrnovala pravá ruka. To bylo mimořádně nepříjemné, protože, pro čtenáře, kteří mě neznají, mi po úrazu páteře ochrnuly nohy a ruce mi musí aspoň částečně nohy nahradit. Zákrok téhož léčitele proběhl docela podobně jako u mé ženy, jenom nebyl natolik úspěšný, abych byl do večera fit. Avšak do doby jeho zákroku se můj stav stále zhoršoval a po něm se začal zlepšovat; a za několik dnů bylo po problému, včetně ochrnutí ruky. Léčivá síla různých léčitelů je asi různá, na opravdu těžká onemocnění však asi opravdu nestačí. To jsem si uvědomil, když léčitelé nedosáhli ničeho (ostatně stejně jako lékařská věda) u členů rodiny při onemocnění kostní dřeně nebo u rakoviny. Několikrát jsem také mohl v TV vidět matku Terezu nebo papeže Jana Pavla II, jak přechází kolem řady věřících a čekajícím lidem kladou na hlavu své ruce. Ti trpělivě čekají, až na ně přijde řada a ochotně nastrkují hlavu pod žehnající ruce. Asi jim to dělá dobře nebo je to dokonce zbavuje bolestí. Kladení rukou na hlavy nemocných úspěšně provozoval podle Bible také Ježíš. Léčitelství a kladení rukou jsou však jenom další lidskou schopností, o kterých si myslím, že je možná můžeme přisoudit vlivu duše, spíše však je to nějaký energetický přenos z léčitele na pacienta, nebo dokonce pouhý placebo efekt..
V této kapitole, pojednávající o vztahu mezi dušemi zde n a zemi, bych měl probrat asi ještě činnosti šamanů málo civilizovaných kmenů a indických fakírů. To je ale mimo mé možnosti, protože o těchto věcech nevím skoro nic a tak jsem nucen tuto kapitolu uzavřít.