Mezi naším pozemským a oním posmrtným světem evidentně mnoho kontaktů není. A když, tak jsou zastřené a nezřetelné. Myslím si, že je můžeme rozdělit na kontakty duší a na zásahy boží. Mezi ty první možná patří spiritistické seance. Na těchto seancích se lidé pokouší navázat kontakt s nějakou duší zemřelého člověka, a když se to podaří, kladou jí všelijaké otázky. Pokud vím, používají se v podstatě dvě techniky: buď duše z onoho světa k nám promlouvá prostřednictvím media – což je údajně citlivá osoba, do které je zemřelá duše schopna nějak vstoupit; nebo se účastníci seance sesednou kolem stolu, položí na stůl ruce a pak pozorují pohyby stolu nebo jiných předmětů na stole položených, ze kterých vyvozují odpovědi na své otázky. Tento suchý popis snad u každého navodí otázku, jak se dá poznat podvodná seance od nepodvodné. Moje odpověď zní – asi nijak. Při seanci s mediem by zemřelá duše mohla přímo komunikovat s duší media a medium by pak tlumočilo pro ostatní. Poctivost osoby media je jedinou obranou proti podvodu. Při seanci bez media by zemřelá duše musela nějak ovlivňovat svalový tonus účastníků, aby nevědomky, ale koordinovaně pohybovali stolem. Že by stolem mohla pohybovat nehmotná duše zemřelého, vylučuji. K podvodu může dojít, když jeden jediný účastník seance podvádí. Při spiritistických seancích se často (jak jsem slyšel) vyvolávají ze záhrobí duše významných lidí minulosti. Hodně oblíbená je prý duše Napoleona Bonaparta, která si tak (chudinka) hojně užívá styku s tímto světem, přičemž je nucena odpovídat na často hloupé otázky. Pokud by někdo pokládal spiritismus za tak významný jev, že by mu stálo za to pokusit se jej blíže prozkoumat, navrhuji, aby zorganizoval dvě spiritistické seance na různých místech, ale ve stejném čase. Na obou seancích ať vyvolají stejnou zemřelou duši, nejlépe opět duši Napoleona Bonaparta a na obou seancích ať položí stejné otázky. A ať jedna skupina neví o té druhé. Teprve když odpovědi zemřelé duše budou na obou seancích totožné, může to znamenat, že nikdo nepodvádí a že opravdu se na obě skupiny dostavil nějaký zástupce z onoho světa.
Z hlediska podvodu to je se stykem smrtelníků s Bohem nebo nějakým božím zástupcem stejné, jako u spiritistických seancí. Skoro výlučně se musíme spoléhat na poctivost Bohem oslovených světců a proroků. A že asi bylo hodně těch nepoctivých, v podobě vůdců některých náboženských sekt přežívají dodnes. Dokonce ani Ježíš neunikl podezření, že je falešným prorokem. To lze ale pochopit – byl to svým způsobem také buřič, vždyť kupčíkům v chrámu rozmetal jejich stánky a poškodil je tak na majetku. To si jistě znepřátelil mnohé. Na druhé straně určitě bylo i mnoho takových, kteří opravdu prožili něco, co pokládali za setkání s Bohem a více méně pravdivě o tomto zážitku vyprávěli ostatním. Takže můžeme věřit mnohým svědectvím o zjevení Boha, o nirváně a podobných jiných zážitcích. Jde jenom o to, zda to bylo opravdu zjevení Boha nebo pouhá halucinace. Protože i někteří naši současníci mají za sebou podobná setkání a ne vždy je pokládají za setkání s Bohem. Tak už byla řeč o předsmrtných zážitcích umírajících lidí, kteří se probrali z komatu zpět do života. Nebo je znám příklad amatérského sportovního potápěče, kterého u indonéského ostrova Bali silný mořský proud oddělil od skupiny ostatních potápěčů a odnesl jej daleko na moře. Více než dva dny bezcílně plaval, než ho záchranáři našli a vylovili. V konečné fázi, když už myslel, že je ztracen, také prožíval nepopsatelně příjemné pocity a pohodu a to při plném vědomí. Tyto pocity zřejmě doprovázely jeho totální vyčerpání a těžkou dehydrataci. A uvědomuji si, že i v minulosti se světci a proroci často uchylovali ke svým meditacím do pouště, kde přežívali bez potravin a bez vody a proto asi byli také silně vyčerpaní a dehydratovaní. Takže svědectví o boží přítomnosti od takových poustevníků sice nemusí být lživá, ale mohou být způsobena něčím jiným než Bohem.
I já sám mám jeden podobný zážitek. Před několika lety onemocněla naše dcera těžkou žloutenkou, zapříčiněnou nějakým neznámým virem – laboratoř byla jenom schopna vyloučit všechny známé žloutenkové viry. Když se po několika měsících z této nemoci jakž takž vyhrabala, ukázalo se, že následně onemocněla záhadnou chorobou krvetvorby, zvanou MDS (myelodisplastický syndrom). Její kostní dřeň začala produkovat neživotaschopné krevní destičky, tím byla těžce porušena srážlivost její krve a mohlo u ní dojít k vykrvácení i při nějakém banálním úrazu. Dostávala samozřejmě krevní transfúze, ale ty musely být stále častější a měly stále větší vedlejší nepříjemné účinky. Lékaři hematologického ústavu jí dávali dva nebo tři roky bezútěšného života. A nabídli jí jedinou riskantní možnost k vyléčení – transplantaci kostní dřeně. Při všech transplantacích jsou imunitní problémy asi hlavní příčinou úspěchu nebo neúspěchu transplantace. Avšak v případech transplantací jednotlivých orgánů zůstává pacientovi jeho původní imunita a jediným nepřítelem této imunity se stává transplantovaný orgán. Ne tak u transplantace kostní dřeně. Nová kostní dřeň přináší do pacientova těla imunitu jiného člověka (dárce) a imunitní reakce pak začne nelítostně likvidovat celé tělo pacienta. Síla imunitní reakce je závislá na příbuznosti kostní dřeně dárce a pacienta a bohužel znalost všech znaků takové příbuznosti doposud není úplná. Tak je úspěšnost transplantací kostní dřeně něco přes 50%. Stáli jsme tedy před rozhodnutím mezi dvouletým živořením a transplantací s 50 – 60% pravděpodobností úplného vyléčení. A ovšem brzkou smrtí v případě neúspěchu transplantace. Vlastní transplantace proběhla nad očekávání dobře, protože nová kostní dřeň se rychle uchytila a již po několika dnech se Jančin krevní obraz rapidně zlepšil a všichni jsme byli plni optimizmu. Ale jen do doby, než se v plné síle projevila imunitní reakce, kterou doktoři nazývali GaH (nejspíš Guest against Host). V tu chvíli začalo nevýslovné fyzické utrpení naší Janči a současně duševní muka z obav o její život u nás ostatních. Pochopit to mohou jenom ti, kteří prožili něco podobného. Pro ty, kteří takovou zkušenost nemají, jenom stručně: jak víte, zlomil jsem si v mládí páteř a od té doby mám ochrnutou dolní polovinu těla a jsem na invalidním vozíku; moje obavy a strachy pramenící z tohoto úrazu neznamenaly nic v porovnání s tím, co jsem cítil po nástupu GaH. V té době jsem se upřímně a vroucně modlil k Bohu, aby nám Janču zachránil. A jednou se stalo, že neschopen myslet na cokoliv jiného, se zmučenou duší naplněnou utrpením, jsem seděl se zavřenýma očima a asi se i modlil, když tu se mi pod víčky rozlilo teplé nažloutlé světlo a po celém těle se rozlil nebeský klid a mír. Tak mě to překvapilo, že jsem pootevřel oči, abych se přesvědčil, zda mi do očí nesvítí sluníčko. Nesvítilo. Zavřel jsem opět oči a pomyslel si, že snad opravdu mě poctil Bůh svou návštěvou, zejména když asi po minutě mi v hlavě zřetelně vytanula myšlenka „GaH teď už není žádný problém“. Tento mystický zážitek, o kterém náš už známý léčitel nepochyboval, že šlo setkání s Bohem, mě opět naplnil vírou, že nejhorší máme za sebou a věci se začnou zlepšovat. Bohužel to nebyla pravda a o několik dní později za úplňku 15. srpna v 7 hodin ráno naše Janča zemřela. Nemyslím si, že by mě chtěl Bůh obelhat a tak nezbývá jiné vysvětlení, než že se nejednalo o žádné setkání s Bohem, ale o nějakou reakci mého zmučeného mozku.
Konečně se dostávám k tomu, proč jsem se vlastně do všech těchto úvah pustil. Naše dcera Jana se od dětství velmi přátelila s dcerkou mojí sestřenice - Klárou. Trávily spolu dětství hrami na našich sousedících zahradách, v dobách školních prožívaly společné prázdniny a také v dospělosti jejich vztahy nijak nezeslábly. Asi to opravdu byly nejlepší přítelkyně. Když naše Jana zemřela, neměla ještě Klára žádné děti, i když se v té době otěhotnění nijak nebránila. Po nějaké době opravdu otěhotněla a světe div se, skoro přesně rok po smrti Jany přišla na svět její první dcerka Lucinka a to dne 14. srpna, tedy jeden den před výročím Janiny smrti. Tenkrát mě ještě žádná souvislost nenapadla, ale když za další necelé dva roky Klára porodila svou druhou dceru Barušku přesně na den narozenin naší Jany 23. června, začal jsem se divit. Jakoby narození Lucinky ne zcela přesně v den výročí signalizovalo: toto ještě není ono, ale zbystřete svou pozornost. A narození Barunky přesně na den Janiných narozenin znamenalo: tak mě tady máte zase zpátky. Náhoda? Možná, ale určitě velká náhoda, jestli se časem dokážu dopídit relevantních informací, zkusím ji vyčíslit. Reinkarnace duše Jany zpět do pozemského života? Možná, ale už dříve jsem sám sebe skoro přesvědčil, že reinkarnace asi neexistují – to by pak jedna duše na onom světě reprezentovala několik pozemských životů. Mimo to od narození Barunky už uběhlo několik let a já ji pečlivě sleduji a pátrám po nějakých dalších signálech potvrzujících případnou reinkarnaci. Zatím jsem se nedočkal a myslím, že v jejích očích jsem si vysloužil pověst potrhlého dědka. Když totiž, abych se k ní trochu přiblížil, dělám všelijaké tajtrdlíky, dívá se na mě úkosem a vypadá, že jenom slušnost jí zabraňuje označit mě za idiota. Tak co tedy jiného by tento vzkaz mohl znamenat? Já nevím, ale chci doufat, že to nějaký vzkaz od Jany přece jenom je a že může signalizovat, že až já umřu, někde se s ní budu moci setkat.
Je-li to opravdu vzkaz od Jany, jak by asi její duše mohla zařídit, aby se narození Klářiných dětí uskutečnilo v tak přesných termínech? V první fázi bylo nutno, aby Klára otěhotněla přibližně ve správnou dobu. Protože tenkrát měla zájem otěhotnět, šlo „jenom“ o to zařídit, aby k otěhotnění došlo v rozmezí asi 2 – 3 týdnů a ne o měsíc dříve nebo o měsíc později. Janina duše by tedy musela pro toto období zařídit zvýšenou „vnímavost“ vajíček matky a „výkonnost“ spermií otce a současně optimalizovat i ostatní nutné předpoklady k otěhotnění. Snad toho mohla dosáhnout za předpokladu spolupráce s dušemi budoucích rodičů. Nastavení vlastního narození dětí na jeden jediný den podle mne znamená „vynutit“ spuštění fyziologických procesů v tělech maminky, popřípadě miminka, k produkci hormonů porod vyvolávajících právě ve vybraný den. Podobně jako to umí lékaři při umělém urychlení porodu. Snad i toto by mohlo být možné za spolupráce duší všech zúčastněných. V případě porodu Lucinky by duše Jany spolupracovala stále ještě ze záhrobí, ale u porodu Barunky, pokud by mělo jít o reinkarnaci, by duše Jany měla už nějakou dobu sídlit v těle miminka a vlastně už by to nebyla duše Jany, ale nová duše Báry, která by snad ani neměla nějaký nutkavý záměr narodit se v předem určený jediný den. I z tohoto hlediska se mi reinkarnace zdá nepravděpodobná a tak mě nenapadá nic, co by narození obou dětí mohlo znamenat.
Nakonec se v této kapitole ještě jednou zmíním o svém strýci Jaroslavu Pavláskovi. Byl to člověk přemýšlivý, který se za svůj život dopracoval k některým docela originálním názorům a mnohé z nich i sepsal v různých svých dílech. Bohužel se mu je nikdy (aspoň myslím) nepodařilo publikovat. Rád mě chodil navštěvovat a pak jsme spolu klábosili o všem možném i nemožném, politikou počínaje a třeba evolucí nebo fotbalem konče. A mockrát se mi divil, jak to, že já nic nepíšu, jak to, že mi nezáleží na tom, že až umřu, po mně na tomto světě nic nezůstane. Vždy jsem se vykrucoval a pravdivě uváděl, že moje myšlenky a nápady mi nepřipadají natolik zajímavé, abych se snažil je zaznamenat písemně a že si nemyslím, že by mohly zajímat i někoho jiného než jeho, popřípadě několik dalších kamarádů. Strýc zemřel před několika měsíci a vida, po jeho smrti najednou ve mně vykrystalizoval nápad, že aspoň sám pro sebe zkusím utřídit svoje tápání o posmrtném životě, o duši, o náboženství a Bohu. Možná, že to, co se strýci nepodařilo za jeho života, dokázala jeho duše po smrti – totiž donutit mě ke psaní.