Nakonec se ještě jednou vypravím do božího království. Tentokrát to ale nebude pouze onen svět, do kterého se možná po smrti uchylují naše duše, ale celý hmotný vesmír se svými hvězdami, mrtvými i oživenými planetami, částicemi a zářeními, prostoupený nehmotným světem zaplněným Bohem a možná i dušemi našich předků. Abych popsal, jaké je místo Boha v tomto jeho království, musím se nejdřív věnovat jeho viditelné části, tj. popsat můj názor na vznik a vývoj hmotného vesmíru a pak na tomto základě se pokusit popsat úlohu Boha a lidských duší. Je to pouhý rámcový popis pramenící z mých školních znalostí a z nesystematických samostudií vykonaných během celého mého života. Mnoho z vidění světa, hlavně v otázkách vzniku života, jsem převzal od mého bratra Pavla, což je ovšem jen o něco systematičtější samouk, než já sám. Myslím ale, že když nebudu moc zabíhat do podrobností, nebudu principiálně nijak zvlášť daleko od panujících vědeckých názorů.
Svou pouť do božího království chci zahájit Velkým Třeskem. Prý to všechno začalo asi před 14ti miliardami let, stavem předcházejícím se nezabývám a myslím, že ani věda se tam moc nehrne. Před Velkým Třeskem je všechna hmota nacpaná do jednoho místa, je nepředstavitelně hustá a má v sobě obrovský rozpínavý potenciál. Ostatně tato okolnost nejlépe dokumentuje děsivou prázdnotu našeho vesmíru a hmoty, která jej tvoří. Prý v tu chvíli byla veškerá vesmírná hmota stlačena do nepatrné kuličky o velikosti makového zrnka. Jaké obrovské rozdíly mezi velikostí jádra a celkovou velikostí jednotlivých atomů musí panovat, když stlačením se dají atomy tak radikálně zmenšit. Téměř prázdný je nejen vesmír, ale dokonce i samotná hmota. Když pak dojde k Velkému Třesku, rozpínavý potenciál se okamžitě promění v kinetickou energii obrovskou rychlostí se rozpínající hmoty. Hmota se pohybuje rovnoměrnou rychlostí od středu výbuchu na všechny strany a se zvětšující se vzdáleností od středu, neustále řídne. Střed a jeho okolí jsou teď prázdné a hmota se rozprostírá na povrchu neustále se zvětšující koule. Setrvačnost hmoty se snaží udržet ji ve stálém rovnoměrném pohybu, kdežto gravitace se snaží tento pohyb brzdit. Gravitace působí jednak přímo proti pohybu směrem do středu Velkého Třesku, kde asi až do konce věků zůstane ležet těžiště vesmírných hmot, jednak nepřímo mezi sousedními hmotami na kouli, kde vytváří jakousi pružnou slupku a působí podobně, jako působí tahové napětí na povrchu nafukovaného gumového balonku. Gravitace tedy pomalu, ale vytrvale zpomaluje rozpínání vesmíru.
Od jisté doby po Velkém Třesku se hmota postupně diferencuje na jednotlivé částice, z nichž vznikají, působením atomárních sil mezi částicemi, i první atomy vodíku a helia. Vlivem gravitace ve slupce se atomy hromadí do chomáčů, které, čím jsou větší, tím více přitahují okolní hmotu. Gravitace nakonec stlačuje ty nejhustší mlhoviny do hustých koulí a až jejich teplota stlačením patřičně vzroste, koule vzplanou a dají tak vzniknout prvním hvězdám. Teprve teď, asi 100 milionů let po Velkém Třesku vzniká, spolu s prvními hvězdami světlo a ukončuje doposud panující dobu temna. 100 milionu let je pro nás doba těžko představitelná, vlastně nepředstavitelná, ale ve skutečnosti to byl jenom kosmický mžik, který však stačil k tomu, aby první hvězdy, vlastně obrovské chemické laboratoře, převzaly vůdčí úlohu v další vesmírné evoluci. Ale ani nyní, ostatně stejně jako nikdy během vývoje vesmíru, není situace úplně stabilizovaná a tak se často tyto hvězdy hroutí do sebe, popřípadě explodují. V porovnání s Velkým Třeskem, to však jsou jenom chabé prskavky s energií výbuchu o několik řádů nižší. Tak tyto výbuchy asi mohly zdeformovat povrch rozpínajícího se vesmíru, těžko však mohly ovlivnit celkovou tendenci rozpínání.
Jako podle jízdního řádu následuje vznik nových, nyní mnohem menších a hutnějších moderních hvězd a také planet kolem hvězd obíhajících (stáří Slunce je asi 8 miliard let a stáří naší Země se odhaduje asi na 4 – 5 miliard let.), ale jako od samého počátku se vesmír nadále rozpíná a toto rozpínání se nadále zpomaluje. I dnešní hvězdy někdy opět vybuchují (novy a supernovy) a svými výbuchy narušují povrch rozpínající se vesmírné koule. Mimoto v místech enormního nahromadění hmoty mohou vznikat (a také vznikají) lokální černé díry, jacísi malí nedospělí bratříci Velkého Třesku. Myslím, že hmota je nadále rozdělena víceméně na povrchu dnes již obrovské koule. Díváme-li se kolmo k povrchu směrem dovnitř koule, vidíme pár hvězd, které leží spolu s námi na povrchu koule a v poslední době jsme zaznamenali asi také pár objektů na protilehlé straně koule (Quasary?); díváme-li se směrem ven, není tam kromě pár hvězd, které leží spolu s námi na povrchu koule, už nic; díváme-li se v rovině povrchu koule, vidíme myriády hvězd našeho okolí, a říkáme jim Mléčná dráha. Takové pojetí pěkně vysvětluje okolnost, proč, když je vesmír nekonečný, nezáří; kdybychom se nacházeli v centrální ploše koule, myslím, že při pohledu tečném k této ploše by vesmír zářil docela pěkně. Dnešní rychlost rozpínání vesmíru je nesrovnatelně nižší než po Velkém Třesku a stále se zpomaluje. Rychlost tohoto zpomalování slábne s poklesem gravitačních sil slábnoucích s rostoucími vzdálenostmi mezi hmotami; přesto jednou dojde k zástavě rozpínání vesmíru. V té chvíli již bude veškerá kinetická energie hmoty přeměněna v potenciální smršťovací energii. Potom, navzdory setrvačnosti, uvede gravitace hmotu opět do pohybu. Úlohy gravitace a setrvačnosti se nyní vymění, gravitace bude tento pohyb zrychlovat tentokrát směrem do středu a setrvačnost brzdit. Hmota se bude teď stále rychleji řítit do středu vstříc novému Velkému Třesku. Ledaže by se procesem rozpínání a smršťování vyzářilo tolik hmoty, že by množství zbylé hmoty už nestačilo na odpálení nového výbuchu. To by pak byl celý dnešní vesmír natlačen do obří černé díry a zůstal by tak navěky. Prý studium dnešních černých děr je velmi podnětné i pro znalosti o Velkém Třesku.
Vývoj hmoty se vzrůstajícím stářím vesmíru však nabízí i další netušené možnosti. Po vzniku atomů nově vznikajících prvků se ukázalo, že i jednotlivé atomy různých prvků se mohou spojovat do tzv. molekul a vytvářet nové látky, později zvané sloučeniny. Síly, které umožňují vznik sloučenin a které pak drží molekuly pohromadě, nazýváme silami chemickými a tak dnes máme síly gravitační a setrvačné ovládající na makroúrovni chování vesmírných hmot, síly kvantové řídící chování, soudržnost a rozpad atomů prvků a konečně síly chemické, které se týkají vzniku a rozpadu molekul látek složených z mnoha atomů. Na naší planetě Zemi nacházíme nepřeberné množství látek, všemi možnými prvky podle Mendělejovy periodické tabulky počínaje, pokračujíce vodou, vzduchem a různými druhy kamenů, kovů a plynů, až po živé organizmy složené z organických molekul všelijakých proteinů (bílkovin). To proto, že i naše Země se stala chemickou laboratoří zabývající se tentokrát převážně opatřeními vedoucími ke vzniku života.
Dál už to není tak složité. O další vývoj života se automaticky postarají proměny podmínek různých životních prostředí, proměny (často i chyby) v genetické informaci, zvané mutace, přenášené na potomky, pohlavní kombinace genetických vlastností u jednotlivců u různých druhů a ovšem Darwinův přírodní výběr, který za všech okolností nechává přežít pouze ty nejschopnější a momentálním podmínkám nejlépe přizpůsobené druhy a jejich jednotlivé příslušníky.
Toto je tedy rámcový popis scény božího království a v takovémto rámci bych teď rád hledal a našel Boha. Z mého neumělého popisu tohoto království je vidět, že běh věcí byl odstartován a od okamžiku startu probíhá všechno podle jízdního řádu božích zákonů, do kterého se nedá jen tak zasahovat. Už ve 13. století vyslovil svatý Tomáš Aquinský názor, že ani Bůh nemůže změnit to, co se už stalo. Souhlasím a dodávám, že nemůže změnit ani to, co se stane. Zdá se, že hmota a Bůh jsou tady od počátku věků. Proti předpokladu, že Bůh je tady od počátku asi nebude protestovat žádný náboženský myslitel, obdobná existence hmoty je zase v souladu se základním fyzikálním principem, ke kterému se lidstvo dohrabalo, totiž s principem o zachování hmoty. Myslím, že ani náboženští myslitelé by se proti tomuto principu neměli bouřit, neboť v žádném náboženském textu není uvedeno, kdy a zda vůbec Bůh stvořil hmotu. Nehmotný Bůh tak asi mohl stvořit veškeré přírodní zákony, jimiž se hmota musí řídit, ale to musel učinit právě hned na samém počátku a od té doby už může jenom sedět a pozorovat, jak to všechno do sebe zapadá a funguje. Vím, že takové pojetí Boha se mnoha lidem nebude moc líbit, ale můžeme zkusit probrat některé jevy, které se nejčastěji připisují boží vůli, a hned uvidíme, že s nimi Bůh nemá nic co do činění. Když dlouho neprší a úroda je ohrožena suchem, od nepaměti se na celém světě lidé modlí (každý k tomu svému) Bohu, aby seslal déšť a zachránil zemědělské plodiny a zvířata před zničením. A většinou, ne však vždy, Bůh jakoby lidem vyhoví a ono zaprší. Kdyby však např. v oblasti Sahelu uprostřed období sucha se lidé modlili sebevíc, skoro určitě by pršet nezačalo. Stejné to je v jihovýchodní Asii, kde se v období monzunových lijáků mohou modlit, jak chtějí, aby přestalo pršet, a není to vůbec nic platné. To ne proto, že by snad Bůh nechtěl lidem vyhovět, ale prostě to je mimo jeho možnosti. Dnešní meteorologové se svou celosvětovou sítí měřících stanic dokážou nastřádat takové množství meteorologických informací, že jejich zpracováním ve výpočetních modelech na výkonných počítačích dokážou skoro přesně zhodnotit situaci a na několik dní dopředu stanovit, jestli a kde bude (mimo jiné) pršet. Jak by mohli něco takového dokázat, kdyby do procesu tvorby počasí mohl libovolně někdo zasahovat? S ovlivněním počasí s pomocí vůle boží se to má totiž následovně: rada starších jednoho primitivního afrického kmene rozhodla vyslat kmenového šamana na zkušenou do Anglie, aby se tam přiučil, jak to bílí lidé se svým počasím dělají; šaman se vrátil úplně konsternován a vyprávěl: mají tam obrovské svatyně, které při bohoslužbě zaplní desetitisíce lidí; plocha svatyně je porostlá svěží zelenou trávou a je pomalována bílými geometrickými obrazci; v určenou dobu na plochu vstoupí šaman celý v černém spolu se 22 barevně oblečenými pomocníky; šaman také nese kulatý kultovní předmět mimořádné síly; když totiž tento předmět položí doprostřed plochy a zapíská na píšťalu, začne pršet.
Ještě průkaznější je příklad stavby jednotlivých základních stavebních kamenů hmoty – atomů. Všechny atomy, co jich jen existuje, se dají zařadit, každý na jedno předem přesně určené místo, v Mendělejevově periodické tabulce prvků. To je dáno předem omezenými možnostmi v uspořádání atomů jednotlivých prvků a absolutně žádný prvek nemůže z tohoto řádu vybočit a zařadit se někam mimo strukturu této tabulky. Ani Bůh nemůže v tomto smyslu pozměnit vlastnosti některého prvku, ani Bůh totiž nemůže pošlapat přírodní zákony, které vytvořil na počátku.
Tak tady máme osamělého Boha, který vykonal to, co mohl, dál už všechno běží samočinně a on nemůže do tohoto běhu nijak zasahovat. Když si na jeho místě představím sebe, asi bych se zpočátku kochal vykonaným dílem a jeho dokonalostí, podobně jako se kochá malíř nebo sochař svým dílem. Ale to by mě asi brzy přestalo bavit a začal bych se silně nudit. Nedivil bych se tedy Bohu, kdyby se hned na počátku rozhodl oživit svoje ponuré království dušemi jiných jakžtakž inteligentních bytostí, s nimiž by toto své království sdílel. Mohl by tak dohlížet na provoz království, jmenovat a odvolávat vysoké hodnostáře, neprodyšně se oddělit od duší všelijakých ničemů a hlupáků a naopak vyhledávat kontakt s dušemi těch nejušlechtilejších a nejchytřejších. Ovšem již od prvopočátku musel Bůh naprosto přesně vědět, že evoluce života na Zemi dospěje do stadia dinosaurů, kteří ačkoliv nebudou příliš vhodnými kandidáty pro jeho záměr, zcela ovládnou planetu a znemožní nebo alespoň zabrzdí vývoj vhodnějších druhů. Proto už od Velkého Třesku se určitá část hmoty pohybovala po takové dráze, aby v době před 40ti miliony roků se ve formě planetky střetla se Zemí a ukončila éru dinosaurů. Z nastupujících savců se jedna jejich odnož vyvinula ve velmi šikovná zvířata pohybující se převážně na stromech a jejich zejména horní končetiny byly nejen vhodné pro stromový pohyb, ale také velmi vhodné pro manipulaci s různými předměty. Protože Bůh je nehmotný, musí pro případné hmotné manipulace využít nějakého hmotného tvora, kterého ovšem musí umět ovlivnit. Nakonec tak Bůh získal inteligentní živočišný druh, vybavený svobodnou vůlí (svobodnou v rámci přírodních zákonů) rozhodovat mezi možnými alternativami a ovšem i nést za tato svá rozhodnutí odpovědnost. Člověk tak možná má i naplňovat některé boží záměry na vlastní planetě Zemi, počínaje zvelebováním planety až po případné její zničení – takovou moc totiž člověk během svého vývoje (možná i s přispěním Boha) dosáhl a Bůh tak možná prostřednictvím člověka získal možnost řídit i pozemské dění. I když jsem v minulých kapitolách nepřijal myšlenku, že Bůh je v nějakém kontaktu s dušemi žijících lidí, úplně zavrhnout takovou myšlenku nemohu, protože to prostě nevím. Rozhodně ale musím připustit, že pokud Bůh má na Zemi lidstvo jako svého pozemského zástupce a eventuálně na jiných vhodných planetách nějaké jiné inteligentní bytosti pověřené stejnými úkoly, boží existence se ihned jeví mnohem pestřejší a zábavnější. Zvláště, když mohou duše zemřelých jednotlivců zabydlovat boží království a snad se i podílet se na životě v něm.
Nedovedu si představit, že takový Bůh, jak jsem ho právě popsal, by mohl lpět na absolutní poslušnosti a strachu u svých pozemských podřízených jako to dělají vůdcové zvířecích smeček nebo dokonce je nutit k oslavám sebe sama podobně jako to dělají různé církve a diktátorské lidské režimy. Proto mi připadá, že prozpěvování muezzinů volajících věřící do mešit, servilně pronášené modlitby v katolických a pravoslavných kostelech a mávání zlacenými ikonami a monstrancemi při procesích, je Bohu úplně lhostejné a jediný význam těchto činností asi se týká pouze těch, kteří je vykonávají a podřizují se jim.
Na druhé straně nehodlám podkopávat morální, etické a mravní kodexy lidstva a tak tvrdím, že neumím vyloučit posmrtné následky ničemných životů hříšných jednotlivců a zodpovědnost jejich duší splácenou na onom světě.