Jak je patrné asi každému, kdo se prokousal až sem, ani po sepsání celé této úvahy jsem nepostoupil nijak daleko při potvrzení nebo zamítnutí existence Boha, lidské duše ani posmrtného života. Jednou z důležitých příčin je zřejmě okolnost, že jsem neodhalil žádný důkaz o existenci lidské duše, protože kdybych takový důkaz nalezl, ihned by se existence posmrtného života a Boha staly mnohem pravděpodobnější.
Z eventuálních projevů lidské duše během života jejího těla se mi zdá nejnadějnější okolnost, že takovým projevem by mohl být vrozený Kantův mravní imperativ. Prý psychologové již uskutečnili nějaké pokusy a prokázali, že opravdu existuje a dokonce, že vrozená mravní výbava většiny z nás je totožná (při tom nezáleží na tom, zda se jedná o vzdělaného člověka Západu, nebo negramotného amazonského Indiána). Samozřejmě, že takový mravní imperativ si do svého světa můžeme přinášet v genech zděděných po našich rodičích, ale zrovna tak je asi možné, že software dobra a zla se do našich mozků přenáší až vznikem předprogramované duše. Teprve když genetici odhalí, které případné lidské geny jsou za Kantův mravní imperativ zodpovědné a na základě takové znalosti je dokáží i ovlivňovat, budeme moci zamítnout i případnou duchovní podstatu Kantova imperativu.
Protože prý naše mravní povědomí je totožné u všech lidských ras, nedopustím se asi žádné chyby, když prohlásím, že toto povědomí je v nás obsaženo již velmi dlouhou dobu. Musí nám tedy přinášet nějaké výhody, jinak by s ním totiž Darwinův přírodní výběr nemilosrdně zatočil. V jednotlivých případech se může zdát, že dobří lidé, řídící se Kantovým mravním imperativem, jsou využíváni a zneužíváni těmi zlotřilými a nemají proti nim mnoho šancí. Kdyby přírodní výběr bezhlavě zohlednil takovou individuální nevýhodu dobrých lidí, netrvalo by dlouho a lidstvo by se stalo davem zločinců a parazitů a snad je každému jasné, že v takovém stavu by se asi dlouho neudrželo. S Kantovým mravním imperativem v každém z nás může společnost fungovat lépe a dokonce nakonec, jak říkal můj strýc Jaroslav Pavlásek, společnost s větší dávkou dobra zvítězí nad společností s větší dávkou zla. Jednoduše proto, že zlo má převážně destruktivní a parazitický charakter, zatímco dobro je zdrojem pozitivního rozvoje a pokroku. Dobrá společnost má tedy velkou výhodu nad tou zlou a není co se divit tomu, že i přírodní výběr preferuje společnost dobra před společností zla.
Toto je tedy nepříliš slavný závěr celé mojí úvahy. Jediné, co si mohu pochválit je to, že jsem sice nic nedokázal, ale ani nic nevyvrátil a tak se mohu i nadále opájet nadějí, že se přece jenom na onom světě budu moci setkat se svými již zemřelými milými.